„Od jistého okamžiku již návrat není možný. Tohoto okamžiku musíme dosáhnout.“

V kauze Fénix II. je obviněno 5 lidí ze založení podpory a propagace hnutí směřujícího k potlačení práv a svobod člověka. Hrozí jim až 10 let ve vězení, ale jistá část anarchistického hnutí od nich odvrací pohled jako by se ji to ani netýkalo. Jenže ono týká a to více než si některé osoby připouští.

Policie za hnutí směřující k potlačení práv a svobod označuje Síť revolučních buněk a tzv. povstalecký anarchismus. Jejich existence vyvolává nejen represe projevující se v kauze Fénix, ale také spory v anarchistickém prostředí. Ti, které policie označuje za podporovatele těchto fenoménů, se tak často setkávají nikoli s anarchistickou solidaritou, ale s opovržením. Potýkají se s pocity vyloučení a ti, které zatím represe nepostihla se utěšují vírou, že vyjádřený distanc od obviněných je uchrání před nepříjemnostmi. Taková víra bývá zajisté velmi silná, avšak co je důležitější, nevztahuje se k reálné situaci. Je iluzí, která zastírá pohled na skutečnost.

Distancovat se je problém

Že se někteří anarchisté veřejně distancují od jiných anarchistů a tváří se jako by mezi nimi neprobíhala dlouholetá spolupráce, to jim rozhodně nezaručuje, že se příště také oni nestanou obětmi represivního běsnění. Pro stát jsme všichni extremisté a tak s námi bude nakládat.

Kdo se hlásí k jakému anarchistickému směru a od kterého se distancuje, to sice může ovlivňovat represivní strategii. Třeba to, pro koho si policie přijde již dnes a pro koho až příště. Je však naivní myslet si, že si pro někoho nemohou přijít nikdy, pokud opovrhuje těmi, které se policie rozhodla stíhat. Strůjci represe totiž vždy hledají „ospravedlnění“ svého jednání v ideologických zdůvodňeních, která manipulativně přizpůsobují svému cíli. Nehledí na to, co si o sobě myslí ta či ona anarchistická skupina nebo jak (ne)jedná. Hledí jen na to, co jsou schopni si sami vykonstruovat aby zdůvodnili vlastní útok. Umírnění anarchisté se tak mohou snadno dostat do represivního hledáčku hned vedle násilných militantů nehledě na jejich reálný vztah. Skvělým příkladem je usnesení vydané 31. 7. 2017 státním zástupcem Václavem Richterem, ve kterém je tvrzeno, že anarcho-syndikalisté a solidární sítě vykazují prvky povstaleckého anarchismu. Od něj se ovšem prakticky nejednou distancovali. Usnesení ze kterého zde budu citovat, posloužilo jako popis toho, proč podle státního zástupce je důvodné stíhání anarchisty Martina Ignačáka v kauze Fénix II. spolu s dalšími osobami.

Povstalecký anarchismus, též insurekcionalistický anarchismus, je termín, který se vyskytuje především v posledních letech, zhruba od roku 2008, kdy v souvislosti s finanční krizí došlo k obnovení a rozvoji anarchistických militantních uskupení a sítí. Termín označuje v obecné rovině spíše doktrínu, určitý způsob projevů než konkrétní ideologickou platformu, proud či směr anarchismu. Prvky povstaleckého anarchismu lze identifikovat mezi anarchokomunisty, např. řecká organizace Revoluční boj, anarcho-nihilisty, které zastupují uskupení jako Neformální anarchistická federace (FAI; Itálie) a Konspirace ohnivých buněk (CCF; Řecko), ideově příliš nevyhraněné Sítě revolučních buněk (SRB; ČR) anebo v rámci činnosti anarcho-syndikalistických tzv. solidárních sítí a jejich nátlakových kampaní.

zdroj: Usnesení vydané 31. 7. 2017 státním zástupcem Václavem Richterem

Každý člověk alespoň trochu znalý poměrů v anarchistickém hnutí jistě uzná, že citovaná část je demagogický blábol kombinující reálné a nepravdivé prvky. Důležitější je však uznání, že takové propagandistické spletence mohou posloužit k perzekuci i anarchistických skupin prohlašujících, že nechtějí být spojovány s militanty zapalujícími auta či nabádajícími k násilí, protože se věnují jiné činnosti.

Solidarizovat je řešení

Pokud je zjevné, že represe může postihnout každého z nás, logickou reakcí je solidarizovat s těmi, které již postihla a posílit tak naši společnou obranyschopnost. Taková solidarita nemusí nutně znamenat vyjádření souhlasu s věcmi ze kterých jsou konkrétní lidé obviněni ani s jejich postoji. Jde o to je podpořit jako oběti represe, která představuje útlak za všech okonolností. Tedy i v případech kdy jsou lidé stíháni v souvislosti s něčím, co mnozí mohou vyhodnocovat jako negativní.

Podporovat vězněné nebo jinak stíhané anarchisty je možné i bez podpory věcí, které si oni sami myslí nebo dělají. Podpořit je jako oběti nespravedlivého jednání, znamená upevnit struktury rezistence sloužící obraně nás všech. Když se k nim ale dnes otočíme zády, je to pro policii signál, že nic a nikdo ji nebrání v tom aby zítra stíhala někoho dalšího. Neprojevit solidaritu se stíhanými soudruhy tedy fakticky znamená vystavovat se hrozbě další represe nikoli takové hrozbě předcházet.