„Od jistého okamžiku již návrat není možný. Tohoto okamžiku musíme dosáhnout.“

Na e-mail mi dorazil text, který zde publikuji. Myslím, že je v jistém smyslu velmi trefný. Je však jedna část, která mi v něm přijde natolik sporná, že si neodpustím drobnou poznámku, kterou umisťuji pod text samotný.

Existují anarchisté, kteří se ženou za povstáním na jiném kontinentu, kam zrovna dopadlo světlo médií. Existují anarchisté, kteří mluví o “pevnosti Evropa” a zároveň netuší, které státy jsou součástí EU. Existují anarchisté, kteří bojují proti hranicím a zároveň netuší, kde leží hranice schengenského prostoru.

Existují anarchisté, kteří jako “hodní běloši” vidí v lidech “tmavé pleti” potencionální soudruhy a vůbec si ani neuvědomují, že tu jsou Evropané, kteří nejsou součástí EU.

Existují anarchisté, kteří mluví o internacionalismu a zároveň vůbec netuší (nebo na to serou), co se děje na jejich vlastním kontinentu.

Existují anarchisté, kteří vyjadřují solidaritu se všemi vězni (případně všemi politickými vězni), jako kdyby bylo vězení opravdu nápravným zařízením, které automaticky promění člověka v lepší osobnost (nebo soudruha/anarchistu).

Existují anarchisté, kteří považují antifašisty za své soudruhy, jako kdyby byli levice/extrémně levicové hnutí/levicové strany menším zlem na iluzorní revoluční frontě.

Existují anarchisté, kteří se staví do role obětí jen proto, že to jsou ženy, homosexuálové, trans lidé apod…, jako kdyby nestačilo být “zkrátka” lidskou bytostí, která je utlačována Mocí (jako kdyby tato kolonka byla příliš těsná a bylo by tudíž potřeba dalších nálepek, pro vyjádření toho, že je někdo utlačován více než ostatní; je tedy možné, že se v této době odosobněné sexuality, kde lidé, včetně anarchistů, vidí sexuální obtěžování na každém kroku, potlačujeme vlastní maskulinitu/feminitu a stáváme se  taksterilním “genderem”, takovými jaké nás demokracie chce mít, s ohledem na tuto mechanizovanou společnost zmrzačené sexuality?).

Existují anarchisté, kteří v 21. století mluví o “třídním” boji (koncept, který vznikl v 19. století a je v zásadě marxistický), zatímco žijeme “zkrátka” v rozvrstvené společnosti (jak tomu ostatně bylo od počátku civilizace).

Existují anarchisté, kteří idealizují “původní” obyvatele, jako kdyby byli zhmotněním Anarchie (vždy v souladu s představou “vznešených divochů”), jako kdyby byla historie/čas lineární (nikoliv cyklická).

Existují anarchisté, kteří tvrdí, že chtějí dekonolizovat jejich území od Státu v jejich boji za národní osvobození (“národ”, koncept, který vznikl společně s moderním Státem), jako kdyby Země byla soukromým majetkem, jako kdybychom všichni nebyli kolonizováni Státem. Zdá se, jako kdyby anarchisté fetišizovali boj sám o sobě, jakýkoliv boj, bez ohledu na jeho účel, okolnosti, účastníky a ideologii. Dokud existuje jakákoliv slabší minorita, která bojuje se silnějším nepřítelem, jistě najde pozornost (a občas i vřelou podporu) na některé z counterinfo stránek. Zdá se jako kdyby mnozí zapomněli, že národně osvobozenecké boje nejsou bojem proti moci, ale bojem za získání moci. (Národní osvobození je výstižným termínem pro podstatu věci: jedná se o osvobození národa, nikoliv lidských bytostí). Boje původních obyvatel nechtějí zničit moc, ale mít na ní svůj (větší) podíl. Ani Kurdové, ani Palestinci, ani Mapuchové, ani žádná jiná utlačovaná etnická minorita nebo jakékoliv separatistické hnutí neusilují o odstranění společného útlaku, ale pouze odstranění útlaku proti nim samotným, aby se mohli sami stát utlačovateli a vytvořit své vlastní národní impérium, které bude ospravedlněno stejnými mýty původu a “práva” na “vlast” a na “národní sebeurčení”. Tyto termíny jsou státním žargonem a nemají žádné místo v anarchistických kruzích. Všechny tyto boje se odehrávají pod hávem kultu národa a státu. Jak může kdokoliv, kdo sám sebe nazývá anarchistou, najít spojence mezi lidmi, kteří reprodukují moc, autoritu a poddanost?

Jsou tu také anarchisté, kteří nevidí žádný problém v tom, že jsou každodenně sledování, zaznamenáváni, nahráváni…, a tak vytvářejí svá vlastní videa/fotografie, aby je mohli sdílet online.

Existují anarchisté, kteří využívají sociální sítě jako kdyby byli místem pro diskusi (se všemi “lajky”, “následovníky”, “přáteli” a vším ostatním).

Existují anarchisté, kteří jsou natolik oddaní osvobození zvířat, jako kdyby bylo možno dosáhnout anarchie (jako zázrakem), pokud by se všichni stali vegany, jako kdyby bylo osvobození plurální a nejen jedno a úplné (osvbození Země a všeho, co je její součástí).

“Všechno je rychlost, moment, instinkt. (…) Mou přirozeností je – opozice; logika – neposlušnost; filozofie – subverze” [Janko Polić Kamov, “Sloboda”]

Jak chceš zničit stávající poměry, pokud je podporuješ svým vlastním bojem?

anarhija.info & někteří soudruzi

zdroj:

https://anarhija.info/library/horro-vacui-en

Poznámka od Borodina: Rád bych vyjádřil vlastní kritické stanovisko k jedné části textu. Konkrétně k této:

Existují anarchisté, kteří v 21. století mluví o “třídním” boji (koncept, který vznikl v 19. století a je v zásadě marxistický), zatímco žijeme “zkrátka” v rozvrstvené společnosti (jak tomu ostatně bylo od počátku civilizace).

Myslím, že problém není užívání pojmů jako “třída” nebo “třídní boj”, ale skutečnost, že někteří anarchisté je úplně vypustili ze svého slovníku, analýz a perspektiv. Ano, koncept třídního boje byl uceleně teoretizován a pojmenován v 19. století (ačkoliv třídní boj jako takový hýbal dějinami už dlouhou dobu před tím), ale to neznamená, že ve století 21. by již pozbyl platnosti. Kapitalismus prošel restrukturalizací a mnoha proměnami, ale jeho třídní podstata zůstala. Úkolem anarchistů by měla být snaha reflektovat tyto proměny, což neznamená přijmout jazyk nepřítele a pojem třídy nahrazovat vágním pojmem vrstev/rozvrstvení aj. Mluvit o třídní společnosti jako o rozvrstvené společnosti znamená, koukat na společnost rozostřeným pohledem, bez možnosti pochopit jak je strukturovaná a co je hybatelem událostí. Je to podobné, jako kdybychom se drželi pojmů  “občanství”, “národ/národní osvobození” aj. To vše je součást státního (státotvorného) žargonu, který naše analýzy odvádí od podstaty problémů a svádí k falešným řešením, která vždy představují jen jinou formu kapitalistické reality.

Že dnes není tak jako v 19. století snadné definovat třídy a z nich vyplývající třídní boj, to neznamená, že třídy neexistují a že hybatelem dějin již není třídní boj, který se může rozvíjet buďto směrem k pokračování kapitalismu – tedy panství kapitalistické třídy nad ostatními třídami, nebo k rozšíření komunismu – tedy ke zrušení třídní společnosti a organizování se v anarchistickém smyslu.

Navíc, dohadovat se zda ti, co teorii třídního boje rozvinuli, si říkali spíše marxisté nebo spíše anarchisté, to mi přijde naprosto bezpředmětné. Obě tyto “ideologické nálepky” pod povrchem často skrývají jak revoluční tak kontrarevoluční tendence. Jde o to rozpoznat a podporovat ty první (bez ohledu na to pod jakými názvy, vlajkami nebo slovníkem se projevují) a nekompromisně stát proti těm druhým i kdyby se třeba do zblbnutí oháněli anarchistickými pojmy a symboly.