„Od jistého okamžiku již návrat není možný. Tohoto okamžiku musíme dosáhnout.“

Abychom se vyhnuli nedorozumění, je nyní potřeba zdůraznit anarchistický boj za odstranění násilí. Ten znamená, že bojujeme proti současné kruté síle ve společenských vztazích. Bojujeme proti systémovému násilí nebo jinými slovy usilujeme o zničení kapitalistického násilí a státního terorismu. Logicky je jedinou možností, jak bojovat se systémovým násilím, použití antagonistického násilí. Snažíme se tím říct, že naše kritika není kritikou zbraní jako takových. Naše kritika míří ke kultu zbraní, který je vytvářený určitými ozbrojenými skupinami. Proto se naše diskuse netočí kolem používání zbraní, ale kolem toho, čeho chceme jejich použitím dosáhnout. Zbraně nejsou problémem, problém je v tom, kdo a za jakým účelem je používá. Jinými slovy zde vyvstává rozdíl mezi organizací předvojové (a v důsledku autoritářské) struktury a neformálním, horizontálním a autonomním seskupením, které je díky tomu antiautoritářské.

Systém pronikl do DNA „občana.“ Stát a kapitál jsou součástí našich těl. To je také důvod, proč stále existují, protože je reprodukujeme s každým naším krokem. Proto mezi sebou tak často nacházíme nevědomou obranu nadvlády, obranu státu a kapitálu. Více kapitalismu žádáme pokaždé, když se dožadujeme více práce, místo abychom bojovali za její zničení. Větší stát zase požadujeme při každé příležitosti, kdy se domáháme „zabezpečení“ nebo „většího rozpočtu“ na vzdělání, zdravotnictví, bydlení atd. Tato cesta nevede k naprostému osvobození, ale omezuje se na žebrání o prodloužení řetězu o pár centimetrů.